Čím jsem, tím jsem ráda – proč nejsem na ministerstvu
Už 13 roků jezdím po republice a vzdělávám učitele. Za tu dobu jsem získala slušný „fanklub“. Mnoho učitelů moje semináře navštěvuje opakovaně. Je to potěšující i zavazující až svazující. Jsou to Učitelé – profíci, kterých si velmi vážím a sama se od nich učím. Mívám trému i strach, abych byla dost dobrá, abych je nezklamala, aby byla akce přínosná.
Když se seminář daří, všichni společně pracujeme, sdílíme a vzájemně souzníme, je to nádherný pocit. Často, právě v těchto okamžicích, slýchávám: „Proč nejste na ministerstvu? Proč neučíte na pedagogické fakultě? Víte, že se o vás říká, že jste profesor Hejný v sukních?“ Slyšela jsem to už tolikrát… Co na to říct? Zkusím napsat …
- Na ministerstvu nejsem a nebudu. Tam jde hlavně o politiku a mě naopak jde především o vzdělávání – kvalitní a co nejlepší. Politikaření se mi nelíbí a do vzdělávání nepatří. Dřív jsem k lidem z ministerstva vzhlížela s nadějí, že mi pomohou vyřešit profesní otázky (hlavně v rámci uvádění RVP do praxe). Záhy jsem ale pochopila, že na ministerstvu nesedí ti nejlepší odborníci z praxe, nejlepší učitelé. Jsou tam většinou úředníci nebo pedagogové – politici, kteří rozumějí zákonům, paragrafům, projektům, dotacím, financování škol…, ale v životě nenaučili jediného prvňáčka číst a psát. Takže – nic pro mě. Proto se budu i nadále řídit moudrem, které jsem často slýchala od své babičky: Ševče, drž se svého kopyta.
- Učit na pedagogické fakultě? To by mě možná i lákalo nebo spíš jsem si to dřív myslela. Představovala jsem si, že bych měla skupinku studentů – prvostupňařů a zasvěcovala bych je do metodických postupů jednotlivých vzdělávacích oborů. Předala bych jim to nejlepší z praxe, učila je učit. Byla to ale představa velmi naivní, utopická. Dnes vím, že o něco takového na VŠ není zájem. Důležité je dělat výzkum (byť se jeho výsledky málokdy promítnou do praxe), řešit odborné pseudoproblémy, publikovat v odborných časopisech a na samotnou kvalitní výuku vlastně nezbývá moc času. Navíc nejsem dostatečně vědecká, odborná, fundovaná… Takže také nic pro mě.
- Profesor Hejný v sukních? To je jiné kafe! Až se stydím na to vůbec pomyslet. Řeklo mi to už tolik učitelů! Ptám se: „Jak jste na to přišli?“ Údajně je o tom přesvědčují moje učebnice češtiny – úplně jinak pojaté, respektující jak osnovy, tak osobnost dítěte. Učebnice nepřeplácané nesmyslným biflováním a vyplňováním kolonek, ale naopak hýřící krásnými – českými texty a zajímavými – smysluplnými aktivitami, které učí děti dorozumívat se, myslet, číst s porozuměním, řešit problémy, tvořit, objevovat různá zákoutí mateřského jazyka, jeho krásy. Profesora Hejného a jeho matematiku bezmezně uznávám, obdivuji. Osobně jsem jej poznala na několika celostátních vzdělávacích konferencích a opravdu mi vždy připadalo, že on ve výuce matematiky prošlapává novou cestu podobně jako já ve výuce češtiny. Připadal mi stejně zapálený a urputný ve svém boji se „zajetými kolejemi“, s tím, proč to nejde a se všemi nesmyslnými ALE… Asi nemůže být náhoda, že většina mých současných spolupracovníků a ověřovatelů učebnic pro prvňáčky už mnoho let učí matematiku právě podle profesora Hejného. Jsou to většinou učitelé stejné krevní skupiny – tvořiví objevovatelé, metodicky vynikající, vzdělaní, prostě profesionálové na svém místě. Bylo by mi opravdu velkou ctí být alespoň pomyslně ve stejném pedagogickém ranku jako pan profesor Hejný.