Domů PaedDr. Hana Mühlhauserová 723 093 210 info@hanami.cz

Čím jsem, tím jsem ráda – proč nejsem na ministerstvu

22. 11. 2016

Už 13 roků jezdím po republice a vzdělávám učitele. Za tu dobu jsem získala slušný „fanklub“. Mnoho učitelů moje semináře navštěvuje opakovaně. Je to potěšující i zavazující až svazující. Jsou to Učitelé – profíci, kterých si velmi vážím a sama se od nich učím. Mívám trému i strach, abych byla dost dobrá, abych je nezklamala, aby byla akce přínosná.

Když se seminář daří, všichni společně pracujeme, sdílíme a vzájemně souzníme, je to nádherný pocit. Často, právě v těchto okamžicích, slýchávám: „Proč nejste na ministerstvu? Proč neučíte na pedagogické fakultě? Víte, že se o vás říká, že jste profesor Hejný v sukních?“ Slyšela jsem to už tolikrát… Co na to říct? Zkusím napsat …

  1. Na ministerstvu nejsem a nebudu. Tam jde hlavně o politiku a mě naopak jde především o vzdělávání – kvalitní a co nejlepší. Politikaření se mi nelíbí a do vzdělávání nepatří. Dřív jsem k lidem z ministerstva vzhlížela s nadějí, že mi pomohou vyřešit profesní otázky (hlavně v rámci uvádění RVP do praxe). Záhy jsem ale pochopila, že na ministerstvu nesedí ti nejlepší odborníci z praxe, nejlepší učitelé. Jsou tam většinou úředníci nebo pedagogové – politici, kteří rozumějí zákonům, paragrafům, projektům, dotacím, financování škol…, ale v životě nenaučili jediného prvňáčka číst a psát. Takže – nic pro mě. Proto se budu i nadále řídit moudrem, které jsem často slýchala od své babičky: Ševče, drž se svého kopyta.
  2. Učit na pedagogické fakultě? To by mě možná i lákalo nebo spíš jsem si to dřív myslela. Představovala jsem si, že bych měla skupinku studentů – prvostupňařů a zasvěcovala bych je do metodických postupů jednotlivých vzdělávacích oborů. Předala bych jim to nejlepší z praxe, učila je učit. Byla to ale představa velmi naivní, utopická. Dnes vím, že o něco takového na VŠ není zájem. Důležité je dělat výzkum (byť se jeho výsledky málokdy promítnou do praxe), řešit odborné pseudoproblémy, publikovat v odborných časopisech a na samotnou kvalitní výuku vlastně nezbývá moc času. Navíc nejsem dostatečně vědecká, odborná, fundovaná… Takže také nic pro mě.
  3. Profesor Hejný v sukních? To je jiné kafe! Až se stydím na to vůbec pomyslet. Řeklo mi to už tolik učitelů! Ptám se: „Jak jste na to přišli?“ Údajně je o tom přesvědčují moje učebnice češtiny – úplně jinak pojaté, respektující jak osnovy, tak osobnost dítěte. Učebnice nepřeplácané nesmyslným biflováním a vyplňováním kolonek, ale naopak hýřící krásnými – českými texty a zajímavými – smysluplnými aktivitami, které učí děti dorozumívat se, myslet, číst s porozuměním, řešit problémy, tvořit, objevovat různá zákoutí mateřského jazyka, jeho krásy. Profesora Hejného a jeho matematiku bezmezně uznávám, obdivuji. Osobně jsem jej poznala na několika celostátních vzdělávacích konferencích a opravdu mi vždy připadalo, že on ve výuce matematiky prošlapává novou cestu podobně jako já ve výuce češtiny. Připadal mi stejně zapálený a urputný ve svém boji se „zajetými kolejemi“, s tím, proč to nejde a se všemi nesmyslnými ALE… Asi nemůže být náhoda, že většina mých současných spolupracovníků a ověřovatelů učebnic pro prvňáčky už mnoho let učí matematiku právě podle profesora Hejného. Jsou to většinou učitelé stejné krevní skupiny – tvořiví objevovatelé, metodicky vynikající, vzdělaní, prostě profesionálové na svém místě. Bylo by mi opravdu velkou ctí být alespoň pomyslně ve stejném pedagogickém ranku jako pan profesor Hejný.

Zobrazit všechny zápisky blogu